Kniha Mormonova je kompilací 15 menších knih z různých historických období a míst na americkém kontinentu. Tyto knihy jsou mnohdy zkrácením starších záznamů, z nichž tyto knihy čerpají. Podobně jako u Bible není tedy zcela snadné prozkoumat autenticitu textu.

Kritické, historické, archeologické a vědecké zkoumání textu Knihy Mormonovy naráží v dnešní době na několik problémů.

1. Na několika místech není zcela jasné, kdo je doslovným autorem textu - zda původní pisatel (Nefi, Jákob, Alma...Eter) nebo ten, který ho zkrátil (Mormon / Moroni). Na tento případ narážíme i v případě Bible, kde není jasné, kdo je finálním redaktorem textu, zda původní pisatel (Abrahám, Mojžíš...Ježíš) nebo konečný zapisovatel (Levité /apoštolové).
2. Velká část historických dějin je popsána zkráceným nebo duchovním způsobem. Období od počátku nefitského národa do říše krále Mosiáše je zahalena historickým vakuem. Stejně tak jsou velké části jareditské i nefitské historie popsány na několika málo stránkách. Historie lamanitských národů nejsou popsány téměř vůbec. Oproti tomu jsou však historická období (jako například text knihy Mosiáš, Alma a Helaman), kde je velice detailně popsáno fungování starověké americké společnosti. V Bibli máme taktéž "duchovní knihy" (například Genesis, tedy dějiny světa od Stvoření Adama do egyptského otroctví), kde nenalézáme příliš historické opory. Oproti tomu historické knihy Samuelovy, Královské a Letopisy jsou snadno porovnatelné s dochovanými archeologickými a historickými důkazy.
3. Kniha Mormonova obsahuje množství pojmů, které nemají žádný oficiální překlad do moderních jazyků. Jde o názvy osob, zvířat, míst i mnoha dalších věcí. Tyto pojmy je složité přeložit, neboť pocházejí z období, které je více než 1000 let vzdálené od jazyka, který nalezli a zaznamenali evropští dobyvatelé v 16. století. Kritické zkoumání textu Knihy Mormonovy se proto soustředí také na porovnávání daných pojmů jinými starověkými jazyky "Starého kontinentu" (hebrejštinou, aramejštinu, egyptštinou, chaldejštinou) jakožto jazyky, s nimiž přišli původní pisatelé knih do styku.

Existují také obrazy lvích sedaček, kde je pouze mumifikovaný člověk a andělský/božský pták, který má mrtvého vzkříšit z mrtvých. Jde o mytologickou ozvěnu Usirova mýtu, v němž byl bůh vzkříšen svou manželkou/sestrou Eset, která naněj dosedla v podobě holubice. V pozdní době byla holubice někdy chápána jako duše mrtvého, která se vrací do vzkříšeného těla.

Na faksimilii 1 se také nachází ptačí posel. Byl popsán Josephem Smithem jako "Anděl Páně" a v textu jej údajný Abrahám zmiňuje při obětní scéně: "A když pozdvihli na mne ruce své, aby mne mohli obětovati a mne připraviti o život, vizte, pozdvihl jsem hlas svůj k Pánu, Bohu svému, a Pán poslouchal a slyšel a naplnil mne viděním Všemohoucího a stál při mně anděl z přítomnosti jeho a ihned mi rozvázal pouta."

Motiv anděla, vystupujícího při záchraně Abraháma, je ve starověké literatuře obvyklý - ať již jde o židovskou, islámskou nebo raně křesťanskou literaturu. (The Story of Abraham our Father from What Appended to Him with Nimrod; Traditions about the Early Life of Abraham Edited by John A. Tvedtnes, Brian M. Hauglid, and John Gee; Ibn Kathir)

Egyptská mytologie dokládá podobný příběh, týkající se Usira, který leží bezmocně na lví sedačce a volá k andělům o pomoc. Andělé však v příběhu nemají potřebnou pravomoc, a tak musí dojít pro pomoc k samotnému Bohu všech (R. O. Faulkner, Coffin, pp. 229 - 233; 78th chapter of the Book of the Dead ”(R. O. Faulkneret al., Book of the Dead, pp. 74 - 78).

Podle některých badatelů je možné, že jde o egyptizovaný příběh, vzatý z abrahámovských apokryfů ((H. W. Nibley, The Three Facsimiles from the Book of Abraham, p. 4. See also H. W. Nibley, New Look, August 1969,pp. 76-80; H. W. Nibleyet al., One Eternal Round, pp. 136-138; H. W. Nibley, Approach to Abraham, pp. 279-287).

Závěrečným (a výsostným) typem modliteb v Knize Mormonově jsou ty pronášené při obřadech. Nalezneme jich pět a první z nich je otevřená formule, kterou použil okolo roku 147.př.n.l. prorok Alma (starší), když křtil ve vodách řeky Mormonu. Tato obřadní modlitba je svým stylem spontánní a odvážná a stojí v kontrastu vůči "institucionální" křtící formuli, která se začala používat o přibližně 180 let později a jejíž text nalezneme v 3.Nefim 11:25. Zde je několik znaků a protikladů křtících formulí v Mosiášovi a ve 3.Nefim: 

1. V Mosiášovi jsou slova pronesená při křtu inspirována Duchem svatým ("A když řekl tato slova, vstoupil na něj Duch Páně, a on řekl..."), zatímco v Nefim jsou křestní slova jakousi "oficiální formulací", od níž se jedinci neodchylují. Takováto praxe je i v dnešní nejpočetnější mormonské církvi, CJKSPD.
2. V Mosiášovi začíná křestní modlitba slovy: "(oslovení), křtím tě", a teprve poté je zmíněna autoritou, skrze níž je činěno. Oproti tomu v Nefim se celá modlitba začíná zmíněním autority, a teprve poté se mluví o tom, jaký typ obřadu je prováděn.
3. V Mosiášovi se Alma odvolává k autoritě, dané "Od Všemohoucího Boha", v Nefim se od počátku modlitby zmiňuje "autorita daná Ježíšem Kristem". Tento rozdíl je způsoben především faktem, že Alma křtil ještě ve starozákonní době, zatímco nefitští apoštolové jsou osobnostmi čistě "novozákonními.
4. V Nefim je osoba křtěna "ve Jménu Otce, Syna i Ducha svatého". Tato formulace v Mosiášovi zcela chybí.
5. V Mosiášovi je součástí křtící modlitby také obsáhlý individuální text, který Alma starší použil v rámci svvé osobní inspirace. Tento prvek je v Nefim i v dnešní nejpočetnější mormonské církvvi, CJKSPD, v případě křtu zcela vynechán a je užit teprve v dalších obřadech (konfirmace, udělení kněžství...).

Třetí obřadní modlitbou v Knize Mormonově je pasáž v Moronim (knize Moroni), kde je zachycen postup vysvěcování kněží a učitelů nad lidem. Tato modlitba nese některé společné i rozdílné znaky s předchozími obřadními formulemi. 

1. Obřadní formule pro vysvěcování kněží začíná slovy: "Ve jménu Ježíše Krista", což se odlišuje od obou křtících formulí. Tato slova se na konci modlitby již neopakují, a tak formule končí prostým "Amen".
2. Obdarovávaná osoba je vysvěcena pouze do svého úřadu kněžství (učitel/kněz) a není jí specificky předáno kněžství (Aaronovo/Melchisedechovo). Tento fakt odlišuje vysvěcování knězů v době Moroniho života od současné praxe nejpočetnější mormonské církve, CJKSPD.

Modlitby jsou typickým literárním stylem Starého i Nového zákona. Biblická věda je zkoumá a rozděluje do několika různých kategorií. V Knize Mormonově nalezneme také několik typů modliteb.

Pánova modlitba
Prvním a nejznámějším typem je tzv. Pánova modlitba, kterou nalezneme v 3.Nefim. Jde o "americkou" verzi biblického Otčenáše s několika drobnými rozdíly.Ty jsou však většinou dané tím, že Pánova modlitba v Novém zákoně byla pronášena v době, kdyb byl Ježíš stále ve smrtelnosti, zatímco nefitská obdoba téže modlitby byla pronášena již vzkříšeným Kristem.Proto je například v mormonské podobě vynechána věta: "Přijď Království Tvé", neboť se zmrtvýchvstalým Mesiášem již přišlo.Stejně tak je vynechána pasáž: "Chléb náš vezdejší dej nám dnes". Další změny v modlitbě jsou již minoritní (místo "v zemi" je uvedeno "na zemi" apod.)

Žalmy
Žalmy jsou typickým literálním stylem biblických rukopisu. Nalézame je ve Starém zákone i ve svitcích od Mŕtveho moře v Kumránu. V Knize mormonově nalézame pouze jeden žalm. Naléza se v 2. Nefim 4:16-35 a nazýva se Nefiho žalm.
Lamentace jako literární styl proroka Jeremjáše i proroka Mormona

Lamentace
Kniha Jeremiáš a Pláč jsou typickými biblickými reprezentantnmi lamentace ve starověké literatuře. V Knize mormonově nalezneme literárny styl lamentace v 6. kapitole knihy Mormon (17-22).

Lví sedačka byla egyptskou podobou blízkovýchodních oltářů. Měla podobu "lože" neboli postele, jelikož se pojila k příběhu posledního spočinutí a oslavení boha Usira. Ten si podle egyptských mýtů lehl do zlatého sarkofágu, kde jej však uvěznil jeho zlý bratr Sutech (Routledge Dictionary of Egyptian Gods and Goddesses", George Hart, p119, Routledge, 2005).

Usire byl později v egyptském příběhu vzkříšen a stal se bohem mrtvých (bohem podsvětí/egyptského pekla i nebe). Jeho rituální oběť (skrze kterou se stal pozdějí vzkříšeným bohem) však v egyptské kultuře zůstala. Faraoni každoročně prováděli veřejné náboženské obřady, při nichž procházeli Usirovým příběhem oni sami (Teeter, Emily (2011). Religion and Ritual in Ancient Egypt. Cambridge University Press. pp. 58–66).

V některých dobách se namísto faraona používal lidský "obětní beránek", který byl při rituálu skutečně zabit. Podobu vzkříšeného boha pak nabíral pouze faraon, jako zástupce bohů na zemi ("Osiris Bed, Burton photograph p2024, The Griffith Institute".).

Podle badatelů je možné, že Abrahám měl být obětován při speciálním náboženském svátku jako součást rituálních obětí. Tomu by nasvědčovaly i další oběti, které chaldejský kněz (podle textu Knihy Abrahamovy) předložil na oltáři. Nejprve je zmínka o oběti malého dítěte ("Vpravdě děkovnou oběť dítěte obětoval kněz Faraonův na oltáři, který stál u pahorku zvaného Putifarův pahorek, na začátku planiny Olišem."), poté o oběti 3 panen ("Nyní, tento kněz obětoval na tomto oltáři současně tři panny, jež byly dcerami Onitovými, jednoho z královské linie, přímo z ledví Chama.") a na konci o oběti Abraháma samotného. Podle badatelů je možné, že sled obětí (nemluvně, 3 panny, dospělý muž) měl náboženský účel v egyptských nebo mezopotámských příbězích.

Lví sedačka se ve starověkém Egyptě užívala také jako všeobecný symbol lože, na němž dochází mrtvý člověk vzkříšení a oslavení. Z těchto důvodů byla sedačka užívána při mumifikaci mrtvých nebo jiných rituálech, které se zemřelými souvisely ("The passion plays of osiris". ancientworlds.net.).

Obětovávání lidí ve starověkém Egyptě sloužilo často k náboženským rituálů. Je doložené, že k němu docházelo i v oblastech, ovlivěných egyptskou kulturou (Muhlestein, “Violence in the Service of Order”; Yoyotte, “Héra d’Héliopolis et le sacrifice humain,”31–10; Harco Willems, “Crime, Cult and Capital Punishment (Moʿalla Inscription 8),” Journal of Egyptian Archaeology 76 (1990): 27–54; Anthony Leahy, “Death by Fire in Ancient Egypt,”; Journal of the Economic and Social History of the Orient 27 (1984): 199–206; Ritner, Mechanics of Ancient Egyptian Magical Practice , 162–63)

.

Faksimilie 1 zobrazuje kněze držícího obětní dýku. Tento typ rituálních nožů byl ve starověkém Egyptě používán a nalezen (viz například dýka Gebel el-Arak, pocházející z doby výše zmíněného Naram-Sína). Rituální nože se používaly k obětovávání zvířat nebo lidí (popřípadě jiné rituální úkony, jako obřízku), jak bývá patrné na rukojetích těchto nožů (v případě Gebel el-Arak se jedná o zobrazení válečných zajatců nebo otroků, kteří jsou nejspíš vedeni k rituální popravě).

První egyptský obraz v knize se týká obětování Abraháma. Je na něm chaldejský kněz, který je v textu knihy popsán takto: "Nyní, v tomto čase bylo zvykem kněze Faraona, krále egyptského, obětovati na oltáři, který byl postaven v zemi kaldejské, jako oběti těmto cizím bohům muže, ženy a děti." Badatelé dnes zkoumají chaldejský vliv na biblickou literaturu, postavu Abraháma a informace, které Joseph Smith ve své době o chaldejcích měl (By His Own Hand Upon Papyrus: A New Look at the Joseph Smith Papyri. Grand Rapids: Institute for Religious Research, 1992. 240 pp.).

Příběh o obětování Abraháma připomíná některé jiné apokryfy ^{(Pseudo-Philo's Biblical Antiquities).} Představa o tom, že sám Bůh sestoupil na zem, aby zachránil Abraháma, byla na blízkém východě poměrně častá ^{(Tanna debe Eliyahu).}

V textu Knihy Abrahamovy popisuje záchranu sám Jehova slovy: "Abrahame, Abrahame, viz, jméno mé je Jehova a já jsem tě slyšel a sestoupil jsem, abych tě vysvobodil a odvedl tě z domu otce tvého a od všech příbuzných tvých do cizí země, o níž nevíš." Vedoucí CJKSPD se k lidské oběti vegyptském kontextu vyjádřili několikrát ^{(Joseph Fielding Smith, The Way to Perfection, 85).}

V textu je zmíněno konkrétní místo, kde oltář údajně stál ("kněz Faraonův obětoval na oltáři, který stál u pahorku zvaného Putifarův pahorek, na začátku planiny Olišem"). Tato pláň je dochovaná v akkadštině na jednom z nápisů Naram-Sína, o němž se mnozí domnívají, že je biblickým Nimrodem. Islámská mytologie taktéž vypráví o tom, že měl být Abrahám obětován na příkaz stavitele babylonské věže, Nimroda. Obětování Abraháma se nachází i v Koránu (Súra 21 - Proroci).

Židovské abrahámovské tradice zmiňují další příběhy o Abrahámovo obětování Nimrodem, stavitel babylonské věže. Všechny 3 konkrétní verze obětování (židovská, islámská a mormonská) se od sebe liší ve způsobu obětování.

Místo Abrahamova obětování je také popsáno v knize veršem: "Vizte, Putifarův pahorek byl v zemi Ur v Kaldei". Badatelé debatují kvůli zmínce mezopotámského města Ur o vlivu Egypta na starověkou Mezopotámii a její kulturu. Někteří zkoumají fakt, že víme o 2 různých městech v Mezopotámii, která byla nazývána Ur.

Jednou z ústředních událostí Knihy Mormonovy je narození a vzkříšení Ježíše z Nazareta. Tzv. "americké evangelium" je rozděleno do 4 částí

A) Znamení Kristova narození - advent Mesiáše v souladu s proroctvími (3.Nefi 1:4-21)

B) Znamení Kristova ukřižování a jeho smrti - hlas Krista je slyšet po celé zemi (3.Nefi 8-10)

C) Třídenní služba Spasitele mezi Nefity (3.Nefi 11-26)

Dramatické osobní zjevení Ježíše mezi Nefity blízko chrámu v zemi Hojnosti. Učí nauku pokání a křtu vodou a Duchem svatým.
Je povoláno 12 apoštolů a je jim dána pravomoc křtít. Ježíš učí stejné hodnoty, které jsou v biblickém "kázání na hoře".
Ježíš léčí nemocné a žehná dětem.
Ježíš zavádí "večeři Páně" (tělo a krev/chléb a víno) a vysvětluje důležitost modlitby. Učedníkům je dána moc předávat Dar ducha.
12 učedníků je pokřtěno vodou a Duchem svatým.
Ježíš pronáší proroctví, cituje Micheáše, Izajáše a vysvětluje Písma.
Proroctví o Novém Jeruzalému na americkém kontinentu.
Ježíš napomíná Nefity za vynechání prorockých slov Samuela Lamanity a opravuje nefitské záznamy.
Ježíš vysvětluje Malachiášovo proroctví, malé děti zázračně mluví.

D) Kristova poslední návštěva mezi Nefity (3.Nefi 27-28)